Po stopách Yettiho
Po stopách Yettiho
Pokud čekáte příběh o sněžném muži tak vás musím zklamat. Yetti je totiž můj pes.
Doma jsme měli psy vždycky. Prvního jsme si kupovali, když mi byly dva roky. Byl to aljašský malamut jménem Bodie. Postupně jsme si kupovali další psy.. Teď máme pět psů, Akima, Bucka, Nerrivik, Alfa a mého Yettiho. Jezdíme s nimi na závody psích spřežení, na dogtrekkingy, což je pochod se psem na velkou vzdálenost a na pullingy, kde psi tahají těžká břemena umístěná na vozíčku po kolejnici.
K Yettimu jsem přišla na závodech. Byl to Hradecký mid. Mamka jela se svým spřežením a já sem neměla s kým běžet cannicross. Na závod jsem se moc těšila, ale radost mě rychle přešla když jsem zjistila že nemám psa. Už dlouho jsem chtěla vlastního, ale mamka říkala že mi ho koupí až budu starší. Já sem však chtěla psa hned, abych s ním mohla běžet. Naštěstí tam byla moje kamarádka s rodiči. Oni mají doma asi čtyřicet psů. Jsou to všechno kříženci seveřanů s loveckými psy, což je teď móda hlavně na Aljašce, ale i u nás, protože jsou velmi rychlí. Měli doma zrovna štěňata a navrhli mi abych si od nich jedno koupila. Chvilku jsem mamku přemlouvala, ale nakonec se dohodla s Levíčkovími, že si pro štěně přijedeme 23. prosince a bude to můj vánoční dáreček. Jak se dohodli tak se také stalo.
Den před příjezdem Yettiho jsem vydrhla starou boudu a vystlala ji slámou, aby štěněti nebyla zima. K boudě jsme dali řetěz a koupili jsme nový obojek.
Yetti byl tak malý, že u velké boudy působil poněkud komicky. To se časem spravilo, protože rostl jako z vody a jeho černé, chlupaté tělíčko se měnilo ve statného, svalnatého psa. Komicky ovšem působí dodnes, když na mně mrkne žlutým očkem a jeho bílá náprsenka září do dálky.
Dnes jsou Yettimu dva roky. Běhám s ním cannicross, zapřahám ho za koloběžku a tahá mně i na běžkách. Ve spřežení ještě neběžel, ale mamka si ho prý bude půjčovat aby ty její lenochy popohnal. Už jsem s ním šla pár midových závodů v dogtrekkingu asi kolem padesáti kilometrů. Někdy bych s ním chtěla zkusit pulling, protože má docela sílu. Umí základní povely plus povely potřebné pro zatáčení v zápřahu. Také jsem ho naučila povel „Za paty“, který je potřebný při dogtrekkingu, znamená, že pes jde za mnou a netahá.
Yetti rychle chápe povely kromě přivolání, protože kombinace loveckého psa, který stopuje zvěř a neposlušného seveřana je dost hrozná. Také ještě neumí povel „Pomalu“, kvůli tomu, že evropský saňový pes a alaskan má tahání prostě v krvi.
Yetti je na mě hodně závislý, a vždy když mu někam odejdu, tak si ztěžuje v psí řeči.
Příští prázdniny s ním možná pojedu na agility tábor. Agility jsou překážková dráha pro psy, u nás poslední dobou velmi rozšířená a chtěla bych to Yettiho naučit.
Tak to je můj Yetti.